"Když dostanu pozvánku, pořád je to pro mě čest. Vždycky jsem o tom snil," říká s vážností obránce Mladé Boleslavi. Navzdory všem zkušenostem si každého reprezentačního srazu nesmírně váží.

Reprezentační kempy bere jako místo, kde se může neustále posouvat. "Porovnáváte síly s kluky, kteří přijíždějí ze zahraničí, a pořád se něco učíte. Z každého srazu si odvážím něco nového - ať už jde o detaily ve hře, nebo o přístup k tréninku," vysvětluje.

Pyrochta ví, že v reprezentaci není nic garantováno. Přesvědčil se o tom naplno loni, kdy těsně před mistrovstvím světa vypadl z užší nominace. "Asi mě to nijak neovlivnilo. Tak to prostě je, stalo se to," říká bez hořkosti. "Je to boj o místo - a já byl rád za zkušenost, kterou mi to přineslo."

Mentalita? Jednoduchá, ale o to důležitější: "Nesoustředit se na to, co nemůžu ovlivnit. Soustředit se na každodenní práci. Odehrát co nejlépe zápasy, makat v tréninku, bojovat, bojovat, bojovat."

Hokej, rodina a hledání rovnováhy

Proměnlivost reprezentačního kádru - tedy faktoru, který se děje každý den, když se mění nominace do přípravy - bere s nadhledem. "Je to přirozené. Někteří kluci vypadnou, jiní přijdou," říká. O to víc si váží, když na srazech narazí na staré známé. "Teď přijel Filip Hronek, dlouho jsme se neviděli, tak jsme zase mohli pokecat a trochu zavzpomínat," usmívá se.

Výjimečné místo má pro Pyrochtu domácí prostředí. Zápasy před českými fanoušky vnímá jako něco, co se nedá ničím nahradit. "V O2 areně proti Finům to bylo neskutečné. Takovou atmosféru nikde jinde nezažijete," vzpomíná na jeden z největších zážitků posledních let. Turnaje Euro Hockey Tour si užívá všude, ale doma mají podle něj zvláštní sílu.

A potom je tu ještě jeden okamžik, který nikdy nezevšední - státní hymna. "Většinou mám husí kůži. A i teď, když si na to vzpomenu, je to stejný pocit jako tenkrát, když jsem ji slyšel poprvé v mládeži," popisuje.

Vedle hokeje se snaží najít rovnováhu i v osobním životě. S dvěma malými dětmi a každodenním dojížděním mezi Libercem a Mladou Boleslaví to není vždy jednoduché. "Většinou jsem pořád pryč. Když přijdu domů, hodím rychlý spánek a snažím se věnovat rodině," říká otevřeně.

Jeho syn navíc začal s hokejem. "Jednou jsme ho na hokej dovedli a asi ze začátku bylo nějaké naříkání," směje se Pyrochta. "Možná nám to jednou omlátí o hlavu. Ale uvidíme - hlavní je, aby si našel svou cestu. Jestli to bude hokej, fotbal, nebo něco jiného, to už nechám na něm."

Rodina je pro něj pevnou kotvou, i když kvůli programu nemůže být doma tolik, kolik by si přál. "Jasně, je mi líto, že s nimi nejsem víc. Ale je to něco za něco. Hokej něco bere, ale i hodně dává."

Sezonní bilance a plány do budoucna

V klubové sezoně s Mladou Boleslaví cítil posun - jak týmový, tak osobní. "Před sezonou bychom takový průběh brali. Hráli jsme v klidnějších vodách, což bylo cílem, protože rok předtím jsme bojovali o baráž," hodnotí. Série s Hradcem Králové, která dospěla až do sedmého zápasu, sice skončila neúspěchem, ale Pyrochta v ní viděl ukázku týmového ducha. "Mrzelo to, ale byl jsem na tým hrdý. Kopali jsme jeden za druhého."

Sám se celou sezonu cítil velmi dobře. "Byla to pro mě jedna z nejstabilnějších sezon," potvrzuje.

A co dál? Myšlenky na zahraničí v hlavě stále má. "Kdybych se rozhodoval jen podle sebe, ještě bych se do zahraničí podíval. Švédsko mě hodně lákalo a líbilo se mi tam," přiznává. Ale zároveň si uvědomuje, že extraliga má dnes velmi vysokou úroveň. "Je tu náboj, rychlost, kvalita. A hlavně rodina."

V každém případě platí jedno - jeho vnitřní motivace a respekt k reprezentaci zůstávají nezměněné. "Pořád to cítím stejně. Každá pozvánka je splněný sen. A každá šance obléknout dres je pro mě pořád výjimečná."