"Když se řekne Ivan Hlinka, lidé si jej vybaví hlavně jako trenéra zlatého týmu z Nagana. My, co už něco pamatujeme, na nej ale vzpomínáme taky jako na velmi talentovaného hráče," říká prezident Českého hokeje Alois Hadamczik s tím, že expozice v Síni slávy má za cíl připomenout i tuto etapu života slavného kouče. Ivan Hlinka totiž začal s hokejem už v šesti letech a už o deset let později oblékl dres národního týmu. S tím posbíral jedenáct medailí, včetně tří zlatých, a dva cenné kovy si přivezl i z olympijských her v roce 1972 a 1976. Jako trenér pak začal Hlinka působit od roku 1986. "Byla to přirozeně vůdčí osobnost. Měl obrovskou autoritu a uměl lidi sdružovat. To je ve sportu jeden z nejdůležitějších předpokladů úspěchu," vzpomíná prezident Hadamczik.

"Nechce se mi ani věřit, že už je to 20 let. Připadá mi to jako včera. Byl to člověk, který nás toho strašně moc naučil, ale především nám uměl ukázat cestu k vítězství. Jedině tým, který hraje jako jeden chlap, to může zvládnout.Vždy na něj budu vzpomínat s úctou, láskou a respektem, co všechno nás za ty léta naučil," zavzpomínal na Ivana Hlinku jeden ze zlatých hochů z Nagana Jiří Šlégr.

"Chceme Ivana Hlinku všem připomenout a ukázat i něco zatím neznámého z jeho života. V Síni slávy tak budou k vidění fotky z jeho trenérského deníku, které jsme získali od paní Liběny Hlinkové, ale také třeba jeho bunda nebo slon pro štěstí z Nagana a řada dalších věcí," říká manažer Síně slávy Českého hokeje Bedřich Ščerban.

Expozice na počest Ivana Hlinky bude v Síni slávy Českého hokeje otevřena od 16. srpna 2024. Více informací o otevírací době a vstupenkách naleznete na: www.ceskyhokej.cz/sin-slavy.

Ivan Hlinka (26. ledna 1950 -16. srpna 2004) patřil v 70. letech minulého století mezi opory národního týmu. Za reprezentaci nastoupil do 259 utkání a dal 133 gólů. Získal celkem tři tituly mistra světa, ale také olympijský bronz (1972) a stříbro (1976). V roce 1981 dostal povolení odejít do zámořské NHL, kde dvě sezony působil v týmu Vancouver Canucks. Za kanadský celek odehrál 153 zápasů. Po dvou sezónách v zámoří se přesunul zpět do Evropy, kde nejdříve strávil dva roky ve švýcarském klubu EV Zug a následně se vrátil do Litvínova, kde po dalších dvou ročnících ukončil hráčskou kariéru. Jako trenér stál za největším úspěchem českého hokeje - zlatou medailí ze Zimních olympijských her v Naganu. O rok později byl i u zisku titulu mistrů světa, po kterém jako první hlavní kouč z Evropy vedl tým NHL (Pittsburgh). V roce 1999 mu prezident Václav Havel udělil Medaili Za zásluhy III. stupně. Zahynul v roce 2004 na následky zranění způsobených při autonehodě u Karlových Varů. Do síně slávy IIHF byl uveden v roce 2002, do Síně slávy českého hokeje vstoupil in memoriam v roce 2008.