KB ELJ: Rolinek kráčí ve stopách otce. Jsem mu hrozně vděčný, vzkazuje talent Pardubic

Jméno Tomáše Rolinka zná asi každý hokejový fanoušek, který někdy sledoval zápasy české reprezentace. Nyní se na scénu pomalu prosazuje Tomáš Rolinek mladší. Osmnáctiletý syn hokejové legendy získal letos na jaře mistrovský titul s juniory Dynama už ve svém prvním roce v této kategorii. Ten druhý si dokonce zpestřuje četnými šancemi v seniorském B-týmu.

Jaké to pro vás je, hrát hokej s tímto jménem?
Hodně těžké, protože můj táta hrál na vysoké úrovni a hodně se proslavil. Je na mě velký tlak, ale musím se s tím porovnat a nesložit se z toho.

Máte na sobě ten tlak už od mladšího věku?
Ano. Když jsem třeba nepodával dobré výkony, tak mě všichni porovnávali s tátou, že on byl skvělý hokejista. Myslím si ale, že jsem si s tím dobře poradil.

Co tedy máte společného?
Řekl bych, že po něm vidím hru a dokážu rozehrávat puky. Taky jsem poctivý a dříč, na nic se nevykašlu. Táta byl navíc skvělý v předbrankovém prostoru a i v tomhle se snažím být jako on.

Co vám nejvíc vtloukal do hlavy odmalička?
Hlavně ať bruslím, ať se nebojím hrát, ať hraju s pukem a hlavně si věřím. Že když si věřit nebudu, tak nikdy nic nedokážu. Že každý dělá chyby, ale z těch se musí ponaučit a příště jich udělat co nejmíň.

Váš otec se nikdy neobjevil v mládežnických reprezentacích. Může vás to inspirovat z hlediska trpělivosti, kterou měl?
Určitě. Já to vidím tak, že v mládežnickém hokeji se každý rozvíjí a nejdůležitější je udělat velký progres od devatenácti nebo dvaceti let. To je hodně důležitý věk. Myslím si, že když je někdo v mládežnické reprezentaci, tak to ještě vůbec neznamená, že bude celou kariéru výborný. I já jsem byl nadšený z toho, když mě poprvé vzali do osmnáctky, a myslím si, že mi to strašně pomohlo v sebevědomí, stejně jako každému hráči. To nejdůležitější ale přichází až pak.

Spousta bývalých hokejistů na své syny tlačí, aby hodně bodovali už v mládeži a aby se co nejdřív dostali do reprezentace. U vás to tak nebylo?
Ne, u mě to nebylo tak, že by mi táta říkal, že přece musím být v reprezentaci a podobně. Vždycky mi ale říkal, že musím co nejvíc dominovat. Třeba když mě někdy vzali do starší kategorie a já jsem se potom vrátil do té své, tak abych tam vždycky podával nejlepší výkony a všichni mohli vidět, že mě vytáhli oprávněně.

Poslední roky už jde ale vaše výkonnost poměrně strmě nahoru. Skvěle vám vyšel druhý rok v dorostu, potom jste výtečně nastoupil do juniorky, debutoval v reprezentaci a teď už máte i první starty v mužské lize.
Dřív mi moc věcí v hokeji nedocházelo. Tátovi jsem hrozně vděčný za to, že vím, že se hlavně musí jít po malých krůčcích. Když to řeknu na rovinu, já jsem v deváté třídě prostě nebyl dobrý. Vůbec mi to nešlo. První rok v dorostu taky vůbec nic a pak jsem najednou jako druhoročák udělal progres. Povedl se mi i start juniorky a snažím se na to každým rokem navázat, aby to bylo ještě lepší. Abych šel po těch malých krůčkách, ale pořád nahoru a ne dolů.

Cítit individuální pokrok je hezké, ale určitě vás těší, že jste k němu přidal týmové úspěchy, viďte? S dorostem jste získal stříbro a letos na jaře s juniory zlato. Už jste měl něco cenného do vitríny.
Jo, to je super. Byly to pro mě první dvě tak cenné medaile. Jsem za ně strašně moc rád, s klukama to byly nezapomenutelné zážitky a budeme si to pamatovat do konce života.

Teď mluvíte hlavně o mistrovském titulu. Jak na něj s odstupem několika měsíců vzpomínáte?
I když se nám v sezoně nedařilo, tak jsme nikdy nesklopili hlavu. Vždycky jsme druhý den zapomněli na to, co se stalo, zase poctivě makali a dávali všechno do každého tréninku. Bylo vidět, že se na to nikdo nevykašlal. Udělali jsme horní skupinu, což bylo hrozně důležité, a pak jsme byli skvělí v play off. Tam nám strašně moc pomohli kluci, kteří přišli z béčka: Vyzdvihnu Pavlatu, Fialu, Formánka, Kalužíka a Švece. Když přijde takový hráč, tak se mu třeba zrovna nemusí povést zápas, ale všem klukům dodá sebevědomí, že přišel hráč, který je skvělý a hraje už za chlapy.

Jsme jen o pár měsíců dále, a už přišly první šance v B-týmu i pro vás. Překvapilo vás to?
Po letní přípravě jsem vůbec nečekal, že bych mohl strávit už dost času v béčku. Odehrál jsem tam ale pět přípravných zápasů a teď už pět zápasů v soutěži. Jsem strašně vděčný, že jsem od trenérů dostal tuhle příležitost. To, že jsem teď v béčku, ale neznamená, že v něm budu celou sezonu a příští rok. Musím každý den poctivě dřív, jít po malých krůčkách a snažit se.

Minulý týden jste v utkání na ledě Tábora vstřelil svůj první gól. Jakou jste z něj měl radost?
Jakmile jsem ho dal, byl to nával spousty emocí. V juniorce se mi blafák do bekhendu skoro nikdy nepovedl a jak jsem tady jel sám na bránu, tak jsem prvně přemýšlel, že bych vystřelil mezi nohy. Pak jsem ale viděl, že gólman byl trošku dole, tak jsem zkusil udělat blafák do bekhendu. Jsem rád, že to tam padlo, ale hlavně jsme předvedli super týmový výkon.

Navíc jste ještě byl vyhlášený hráčem zápasu, viďte?
Ano, to bylo taky pěkné, když jsem slyšel, že jsem vyhlášený nejlepším hráčem. Ale jak říkám, nic to neznamená.

První soutěžní gól za muže jste stihl dříve než váš otec. Popíchl jste ho?
No, říkal jsem mu, že jsem ho stihl dát dřív než on, takže se smál. Musím ale pokračovat dál a dál poctivě makat.

Když se hráč vrátí mezi své vrstevníky, často se stává, že to není ono. Co můžete udělat pro to, abyste v juniorce potvrzoval vaše povolání mezi dospělé?
Hodně hráčů si myslí, že když se vrátí do juniorky, pojede to samo a dají dva góly. Ale ono to samo nejde. Ten hráč hlavně nesmí mít nos nahoru, nesmí si o sobě nic myslet. Musí přijít do své kategorie a tam potvrzovat, že má na to dostat se do béčka. Dát do toho všechno a pomoct co nejvíc ostatním klukům. Hráči, kteří dominují, když se vrátí do své kategorie, jsou podle mě hodně cenění.

V Pardubicích jste spokojený a vidíte tam svoji cestu do velkého hokeje?
Určitě, jsem tady spokojený. Hlavně jsem strašně moc rád, že tady máme první ligu, protože jinak by ti hráči asi museli nastupovat někde jinde. Je pro nás super, že se v té soutěži můžeme rozvíjet. Pak můžeme postoupit výš a dostat se do extraligy.

Je vaším snem obléci někdy v A-týmu dres s kapitánským céčkem, jako měl váš otec?
Jasně. Měl jsem ho, když jsem byl druhým rokem v dorostu, a myslím, že jsem to vzal hodně dobře. Snažím se klukům pomáhat, když něco potřebují, jít do všeho s pokorou a nemachrovat. Určitě bych chtěl zase někdy mít céčko na dresu, a třeba i v áčku Pardubic jako táta. To by bylo super.

Foto: Facebook HC Dynamo Pardubice, facebook HC Tábor